TIKOHRÁTKY -těm, kteří neznají souvislosti, může tento název připadat divně. Pod tímto názvem se schází jedenkrát za rok parta kamarádů se svými rodinamii a přáteli, aby společně oslavili narozeniny, poseděli, popili a především si zahráli Špačka.
Jak se k tomuto setkání dospělo? To musíme hodně do historie asi tak do roku 1985. Tenkrát si parta šesti kamarádů kde byli: Libor Průša, Václav Máslo, Jiří Trnovský, Magda Macounová, Jana Térová a Ruda Vaníček. Všichni narození ve  stejném roce 1968 si řekli, že oslaví své 17-tiny. Vzali káru, na ní naložili sud piva a přesunuli se do Žďáru nad Metují na místo zvané TIKY. Podle názvu tohoto místa vznikl i název pro naše oslavy - TIKOHRÁTKY. Na tomto místě místní hasiči měli vybudovaný přístřešek, bylo zde ohniště a opodál byl potok. Zde jsme oslavili své 17. narozeniny.

Tato akce se všem zalíbila, a tak jsme další roky slavili své narozeniny opět zde.  Tuto oslavu narozenin jsme pořádali každý rok. Jediná vyjimka byl rok 1988, kdy většina  z nás absolvovala základní vojenskou službu. Postupem času, jak oslavencům přibývali partneři a kamarádi, které chtěli na oslavu také pozvat se počet účastníků zvyšoval. Později se ustálil asi na 30 účastnících. To již nestačila kárka, na které byl přivezen první sud. Proviant a materiál se na místo vozil jedním později i více auty, dováželo se lešeňové trubky a podlážky, z kterých se sestavoval most přes potok (aby se za dva dny opět rozebral). Dovážely se také "zábavové" lavice se stoly.
Stalo se také tradicí, že se tato akce uskutečňovala vždy v pátek před Polickou poutí (v srpnu). Tento den byl stanoven jako "hrací", protože se každý rok v pátek od 10.00 hraje hra Špaček. Pravdou také je, že postupem doby se ze čtvrtečního přespání na místě (bylo třeba hlídat již ve čtvrtek navezený materiál) stala tradice a čtvrtek je od 22.00 stanoven jako "pánská jízda". Konec Tikohrátek je určen na sobotu ráno, kdy se uklidí tábořiště a následuje přesun do svých domovů.

Tak jak roky utíkaly, ze socialismu jsme se dostali do kapitalismu, kde se vracely znárodněné pozemky a jiné nemovitosti. Toto se nás také dotklo. Louka, na které jsem hráli Špačka byla vrácena původnímu majiteli a ten nebyl nijak nadšen, když jsme tam jednou za rok byli. Každoroční doprošování a uplácení lahvemi alkoholu, nás nakonec donutilo toto místo opustit a najít jiné. To se povedlo a od roku 1998 se scházíme na ostroštřelecké střelnici pod Vlčincem. Místo je ještě ideálnější. Je zde také přístřešek, ohniště, stoly a lavice, potok......