Tikohrátky - 2013 - Rezek
   
   

rezek_20136.6. - 9.6. 2013

Letošní soustředění TIKY teamu bylo již tradičně naplánováno na první červnový týden.

Lokalita však byla jiná, než v předchozích letech. Každý z Tikáčů dostal za úkol vytipovat lokalitu a předložit svůj návrh ostatním, kteří z jednotlivých návrhů vyberou to nejlepší. Místo pro soustředění v roce 2013 byl vybrán Rezek u Nového Města n.M.

Odjezd byl stanoven v 16 hodin od Datla. K Datlovi Máma a Alun se svými auty dorazili asi ve čtvrt na pět. Protože měl Datel přebrat klíče na místě již v 17:00, bylo rozhodnuto, že Alun s Datlem a Zdeňkem pojedou přímo na místo a cestou jen vyzvednou tatarák. Skupina „B" budou ostatní ( „B" je čistě rozlišovací označení, rozhodně to neznamená B jako blblouni). Cestou naberou sodovku a nakoupí proviant. Jako navigátor a velitel vozu „B" byl stanoven Třasák, starý to kamioňák , který prohlašoval, že to tam zná, že tam byl.

Drobná epizodka se odehrála ještě před odjezdem. Sojky se někdo zeptal, zda vzal rošt lodnu a další věci na opékání, které měl zajistit od Rubase, který se nemohl ze zdravotních důvodů soustředění zúčastnit. Sojka se tvářil, že o tom slyší poprvé a nic takového nezajistil. Trnda mu připomněl, že posílal všem zápis mailem z přípravné schůze, kde toto bylo zmíněno. I ostatní přisvědčili, že byli svědky, když mu tento úkol byl na tréninku zadán. Není tedy možné, aby to nevěděl. Sojka jako vysvětlení proč to nezařídil, uvedl: „myslel jsem si, že si děláte prdel".
Po těchto slovech skupina „A" raději nastoupila do auta a odjela přebrat klíče. V Náchodě podle instrukcí Alun zastavil u řeznictví vedle penzionů Hynek. Datel se vřítil do řeznictví a dožadoval se tataráku. Prodavačka kroutí hlavou a říká: „opravdu to máte objednáno tady?" V tu chvíli si Datel připadá, že patří do skupiny „B". Po telefonátu Alun otáčí vozidlo, aby později nalezl správné řeznictví.
Na místo dorazil předvoj přesně v 17:05, kde již čeká člověk s klíči. Je to Němec jak poleno ale česky umí. Ubytujeme se a čekáme na druhé vozidlo. Čekáme a čekáme. Škoda, že je sud v druhém autě. Čekáme také na sporťáka Máchala, který jel po vlastní ose - na kole.
Později absolvujeme několik telefonních hovorů s Máchalem a také i s osádkou vozidla „B". Po úspěšné telenavigaci (rozuměj to je navigace po telefonu), se všichni asi v půl sedmé setkáváme. Vyloží se náklad a každý se ubytuje.
"Neviděli jste červenou igelitu s nápisem Penny, ve které mám botasky? Nakládala se v Polici do vleku" říká Máchal. Ostatní kroutí hlavou, ale později všichni prohledávají celý areál. Už pomalu začíná vznikat teorie, že Sojka, který měl před Kauflandem přerovnat vlek, tuto tašku vyndal a ona zůstala na parkovišti. Najednou Alun drží v ruce igelitku s nějakými botaskami. Není červená, není to Penny taška, ale boty jsou správné. Máchal jen prohlašuje: „no, ale igelitka to byla".
Sojkovi se z podezření nikdo neomlouvá, protože při přerovnání vleku pře marketem sám vypil půl lahve kořalky.
Za chvíli Máchal zase někde „šuká" ponožky, ale to se již nikdo nevzrušuje. Později je také nachází ve své vlastní nohavici.
Rychle se ubytovat, narazit sud, jít do lesa na dřevo, rozdělat oheň a namíchat tatarák. Tatarák se povedl, i když pan řídící a potravinář do něj dali vejce včetně bílků. Později po setmění se k ohništi přináší domácí stojací lampa na trojnožce, možná i proto aby bylo vidět na to, jak se Alun snnaží akumulátorovou vrtačkou provrtat do země větrací průduchy pro ohniště.
Ráno raníčko Máma vstal a zajel s Matesem a Trndou do města nakoupit. Mimo jiného přivážejí na ochutnání výbornou kořeněnou šunku od kosti. Alun soustředění opouští neb k večeru odjíždí na Orlí hnízdo. Zlí jazykové říkají, že je to proto, že se mu nepovedlo prokopat se skrz ohniště. Páteční dopoledne začalo volejbalem. Většina ho hrála po dlouhých 10 až 20 letech. Podle toho to také vypadalo. Skoro každý druhý si různě vykloubil nebo narazil prsty. V průběhu hry se udělala lornička a po pozdním obědě následoval odpočinek. Kdo nechtěl odpočívat, tak hrál nohejbal.
Večer se skupina sešla u společného stolu a hrála prší. Kdo vyhrál nebo kdo byl poslední ten si musel dát šťamprdle. Na vše dohlížel „Majordomus". Tak Sojka důvěrně říkal lampičce na stojanu, která stála na stole. Sice nevěděl, co to znamená, ale stále to opakoval a každou chvíli popadl podstavec lampy a zalomcoval s ním se slovy: „Maaaajoooordooomuuus" a hlasitě se tomu zasmál. Byli jsme rádi, že se věnuje lampě a že nás ostatní neoplácává a nemuchluje se s námi, případně, že nám nedává sluchátka. Úplně stačilo, že stále mluvil.
Řekne-li se prší, jde o velmi známou a jednoduchou hru. Ale tomu tak není v případě, že se smíchá balíček karet jednohlavých s balíčkem karet dvouhlavých. Hlavně jednohlavé karty dávali zabrat a to hlavně Máchalovi. Vůbec si nemohl zapamatovat jednotlivé karty a tak vždy když byl s hrou na řadě, chvíli váhal a pak si pro jistotu lízl další kartu. Postupem hry se většina karet přesouvala Máchalovi do ruky, a když k tomu přičteme i nějaké ty sedmičky, tak nebylo skoro s čím hrát. Přistoupilo se k mnemotechnickým pomůckám: pán s píšťalkou, pán na stoličce, pán s klackem, pán s koulemi pod nohama. Později se většina odebrala spát. Někteří jedinci šli spát ve 3:30 a to již svítalo.
Na sobotu Datel naplánoval malou procházku. Asi po 3 km byla vesnička Slavoňov, kde mají krásný kostelíček z roku 1553. Po prohlídce i přilehlého hřbitova se začalo zatahovat a tak jsme se šli schovat do místní hospůdky. Když jsme viděli jídelní lístek, a že venku začalo pršet tak bylo rozhodnuto. Hospodský vypadal a svým chováním připomínal hospodského ze série filmů Kameňák. Jen byl o něco štíhlejší. Vypadal dost nepříjemně a budil dojem, že s ním žádná legrace nebude.
Objednali jsme si kančí pečeni se špalíčky nebo knedlíkem se zelím či se špenátem.
Když nám přinesl jídlo tak Máma dostal místo zelí špenát. Nic nereklamoval, ale při každém druhém soustu si jen drmolil: „špenát, špenát, ale já jsem chtěl zelí !!" Po chvíli Máchal jen suše pronesl: „jestli se nebojíš, tak mu to řekni". V tu chvíli bylo po obědě, protože se všichni začali hlasitě smát, až jim knedlíky lítaly zpět na talíř. Poobědvali jsme a popili a došlo na placení. Při placení se Třasák osmělil a hospodskému hlásil: „tři dvanáctky, kanče....."
Hospodský byl dobrý chlapík a dokonce se s námi i zasmál. Přestalo pršet a tak skupinka vyrazila kolem studánek, obor s divokými zvířaty do Nového Města. Do Pennáče pro chleba to bylo ještě daleko, a na náměstí byla hospůdka, kde jsme si dali pivo. Sojka zde vyzpovídal místní servírku a šlo se zpět do tábora.
Večer začalo pršet a tak jsme se sešli všichni v jídelně a hráli opět karty. Kdo měl hlad, ten si opekl špekáček, nebo si vzal pochutiny ze stolu.
Ráno se tábor uklidil a čekalo se na paní správcovou. Ještě než odjel Máchal domů na kole, natočili jsme náš první Tikácký film s názvem Orloj. Tato prvotina Trndy se asi zapíše do dějin a to nejen České kinematografie. Takové figury nemají ani v Praze. Po předání tábora jsme se jeli opět podívat na „kance" do Slavoňovské hospody. Jídlo bylo opět vynikající. Někteří si nechali zabalit sebou domů domácí větrníky a pak nás jen čekala cesta domů ke svým milovaným rodinám.
P.S. V roce 2014 opět zde

   
© Datel 2020