Tikohrátky - 2009 - Věstonice
   
   
 

Dolní Věstonice 12. - 14. 6. 2009

Letošní výjezdní soustředění TIKY teamu bylo jiné než předchozí roky. Každoroční dohadování na termínu soustředění proběhlo překvapivě rychle a bez problémů. Zato nastal problém kam jet. Jak všichni víme, každý rok jsme jezdili na chatu na Lipí. I letos to bylo od března, kdy se začínalo o soustředění mluvit, v plánu. Pět týdnů před odjezdem nám Gerhard sdělil, že na Lipí se nepojede, že chalupa nebude k dispozici. Ani neměl tu odvahu nám to říci osobně, napsal nám to pouze mailem a důvod proč tam nemůže jet, nám doposud nesdělil vůbec. I přes toto neseriózní chování jsme si akci nenechali zrušit. Rubas návrhl jet na Moravu do Dolních Věstonic, a bylo po problému.

 

Na 12. června 2009 přesně v 11.00 byl stanoven odjezd. Tak se také stalo. Rubas vzal svého Transportéra, cestou naložil Matese a hurá směr jih. Když už mluvím o směru a trasách, tak bych chtěl zmínit, že mít v autě dvě GPS je docela zábavné. Jedna malá vpředu vedle řidiče a druhá větší vzadu v třetí lajně. Každá měla nahrán jiný software, a tak se povely o trase značně lišily. Nakonec rozhodla ta hlasitější, tak jak to bývá i v jiných věcech. Datel radostí, že letos nemusí šlapat na kole, oslavoval každou ceduli označující začátek obce přípitkem slivovice (neb pivo v dopoledních hodinách nepije). Samozřejmě, že se přidali i ostatní, a tak již zmíněný nesoulad dvou GPS přispíval k dobré zábavě ve vozidle. Jen ten, kdo cestoval v autě ví, jaký výbuch smíchu znamenají nevinná slova:  „kde jsou vrtule?".

 Asi v polovině cesty jsme udělali malou odpočinkovou zastávku. Tato zastávka se nakonec zvrtla v sice neplánovanou, ale zato zajímavou, exkurzi po černohorském pivovaru. Tato událost by ani nestála za zaznamenání, kdybychom tuto exkurzi neabsolvovali se skupinou německých turistů a s německým výkladem. Zkrátka: vystoupili jsme z auta a vidíme chumel lidí (tam asi něco bude zajímavého), tak tam jdeme také, a ona to německá exkurse, nevadí, zamícháme se do davu....no a jsme uvnitř. Všichni pozorně posloucháme německý výklad a snažíme se zachytit nám nějaká známá slova (známe jenom Beer, Auto a Scheisse). Sojkův přihlouplý úsměv dodal průvodkyni odvahu a my konečně zaregistrujeme nám známý jazyk: „Vy, co jste za skupinu?" ptá se průvodkyně. Máchal klidě odpoví: „Turisti". Od této chvíle již nejsme na konci davu, ale postupujeme společně s průvodkyní. Pivovar i výklad dobrý, jen ty Němci vlezou všude.
 Po vypití nefiltrovaného místního piva v přilehlé restauraci pokračujeme dále. Asi kolem sedmé hodiny přijíždíme do Sudoměřic, kde si máme vyzvednout naložené maso a klíče od chaty. V řeznictví nás vítají ořechovicí, tlačenkou a uzeným. Na hřišti dostáváme guláš, ve sklípku absolvujeme ochutnávku všech vín i s patřičným výkladem. Pohostinnost obrovská až jsme z toho na rozpacích a možná právě proto odmítáme nabídku zůstat do rána a s díky se loučíme a odjíždíme do Věstonic.
 

Po příjezdu a zabydlení se, narážíme sud a začínáme dělat topinky s tatarákem. Zde se naplno projevuje nepřítomnost Jehni. Topinky sice zvládáme dobře ale ten tatarák - ostuda. Politicky jsme to shrnuli tak, že protože byl guláš, nebyl tak velký hlad. Máma nám všem při malé večerní procházce dokázala, že ve Věstonicích mají ještě rozsvícený vánoční stromeček.

 

V sobotu ráno byl Hurikán. Přesněji: Říkal si Hurikán, kluk jako ty, ale při pohledu na hodiny, které ukazovaly čtvrt na sedm, si většina obyvatel chaty říkala úplně něco jiného, ale rozhodně to nebyla slova z písničky. Oba ptáci slezli ze svých bidel, odskočili si na záchod a cestou stále kroutili hlavami a nadávali. Poté si opět zalezli do svých spacáků. Máchal převzal roli nepřítomného Gerharda a staral se o cizí věci. Mimo jiných aktivit se staral i o dokonalé větrání celého objektu, za což byl po zásluze odkázán do...

 

Později Alun zašel pro všechny do obchodu zakoupit pečivo. Přinesl celých deset rohlíků. Po velmi skromné snídani Máma natočil několik petek piva a vyrazili jsme na nedalekou zříceninu Dívčí hrad. Po ranním hurikánu byl  opravdu  celý den silný vítr, ale bylo slunečno. Po úspěšném výstupu na zříceninu jsme provedli řádnou obhlídku a na důkaz našich turistických aktivit jsme se i společně vyfotografovali. Později se hrad začal plnit turisty, a protože již nebylo moc vhodné stále stahovat kalhoty, odešli jsme zpět na chatu.

 

Na ohništi jsme opekli k pozdnímu obědu naložené maso, a protože bylo slunečno a u chalupy vítr nefoukal, odložili jsme svršky. Toto se stalo osudné Matesovi. Jeho tělo, které sluníčko vidí jen v opravdu výjimečných situacích, na to nebylo připravené. Myslím si, že Mates na toto opalování vzpomínal několik dnů.

 

Později jsme se šli projít kolem nádrže na hráz a kouknout do místního muzea na Venuši. Někteří z nás, kteří Venuši nikdy neviděli, byli zklamáni, že je tak malá. Možná proto se také fotografovali u zvětšené plastiky u vchodu. Že šlo jen o velká prsa, to je pitomost.

 

Vinný sklípek, kde by se dalo posedět, se nám nepodařilo najít a tak jsme skončili v jedné restauraci. Pojedli jsme, popili trochu vína a ke konci se řádně zasmáli. Už ani nevím čemu, ale stačilo říci slovo „tučňák" a všichni vybuchli smíchem. Máchal si i odnesl fyzikální poučku, že jsou-li velké poryvy větru, tak ani slunečník umístěný u vedlejšího stolu nelze použít.

 

Nedělní snídani zachránil Rubas ranním nákupem v Mikulově. Pak se již uklízelo a později následoval odjezd do sklípku ke Kořínkovi, kde byla ochutnávka a čepování do námi přivezených nádob. Transportéra jsme zatěžkali asi 200 kg vína a jelo se do Sudoměřic. Tam jsme vrátili klíče od chaty. Samozřejmě, že opět proběhla ochutnávka vína a dostlali jsme i výborný guláš. V sousedním sklípku si každý nakoupil víno v lahvích a hlavně ledovku. Jak jinak.

 

Po té již následovala cesta zpět na sever. Chvíli pasažéři v autě sledovali okolní krajinu a vyhlíželi vrtule, aby později usnuli. Doma nás s radostí přivítaly naše polovičky, ale že to bylo jen kvůli té ledovce, kterou jsme přivezli, tomu nevěřím.

 

Do Věstonic daleko ale stálo to za to.

 

   
© Datel 2020